Historie tužek Koh-i-noor
Aktualizováno: srpen 2026
Historie tužek Koh-i-noor sahá až do roku 1790 a patří k nejdéle nepřetržitě psaným příběhům českého průmyslu. Za dvě století se z nenápadné vídeňské keramické dílny stala světoznámá tužkárna se sídlem v jižních Čechách, jejíž sytě žlutá tužka se dodnes prodává na všech kontinentech. Následující průvodce skládá časovou osu značky Koh-i-noor rok po roce: od prvního patentu na tuhu přes stěhování do Českých Budějovic až po dnešní rodinnou firmu, kterou vede rodina Vlastislava Břízy. Kde značka figuruje mezi ostatními tuzemskými výrobci, ukazují naše rozcestníky České weby: přehled a Osobnosti českého e-commerce.
Počátky a Josef Hardtmuth
Kořeny značky vedou k architektovi a vynálezci Josefu Hardtmuthovi, který si roku 1790 ve Vídni založil živnost zaměřenou na výrobu keramiky, takzvané vídeňské kameniny. Hardtmuth nebyl řemeslníkem jediného oboru. Proslul také stavitelskými nápady a soustavně experimentoval s materiály, hledal nové receptury a nebál se míchat suroviny, které do sebe na první pohled nezapadaly. Právě z těchto pokusů vzešel vynález, na kterém stojí celá pozdější sláva firmy: moderní grafitová tužka s tuhou složenou z jílu a grafitu.
Zlomový je rok 1802, kdy si Hardtmuth nechal patentovat recept na výrobu tuhy míchané z jemně mletého jílu, grafitu a sazí. Zásadní bylo, že poměr obou hlavních složek určoval tvrdost tuhy: čím více jílu, tím tvrdší a světlejší stopa, čím více grafitu, tím měkčí a sytější. Tím Hardtmuth položil základ principu, který se ve výrobě tužek používá dodnes a který vůbec poprvé umožnil vyrábět celou stupnici tvrdostí namísto jediné univerzální tuhy. Kreslíř, technik i školák tak mohli sáhnout přesně po tom, co potřebovali.
Do té doby se v Evropě používaly převážně tuhy z čistého přírodního grafitu, jejichž kvalita kolísala a jejichž ložiska byla omezená a nerovnoměrně rozeseta. Nejlepší grafit pocházel z několika málo míst a jeho nedostatek dokázal ochromit celou výrobu. Umělá tuha z levnějších a snáze dostupných surovin proto znamenala nejen technický, ale i obchodní zlom. Firma získala náskok před konkurencí, protože nebyla závislá na jediném vzácném nerostu a dokázala držet stálou kvalitu ve velkých objemech. Z drobné vídeňské dílny se tak během jedné generace stal podnik s ambicí dodávat psací potřeby za hranice.
Stojí za připomenutí, že tužka v Hardtmuthově době nebyla samozřejmým výrobkem, jaký dnes koupíme v každé trafice. Byla to poměrně vzácná pomůcka, jejíž jádro tvořil kus přírodního grafitu vsazený do dřeva nebo obalený provázkem. Hardtmuthův přínos nespočíval jen v jednom receptu, ale v celém způsobu uvažování: bral výrobu psacích potřeb jako průmyslový problém, který lze vyřešit chemií a přesnou recepturou, nikoli jako řemeslo závislé na náhodě a kvalitě vytěženého nerostu. Právě tento posun od hledání dokonalého grafitu k výrobě dokonalé tuhy z běžných surovin dělá z roku 1802 skutečný počátek moderní tužkárny.
Firmu po zakladateli převzali potomci a rozhodující krok učinil syn Carl Hardtmuth. Roku 1848 přesunul výrobu keramiky i tužek do jihočeských Českých Budějovic. Důvody byly ryze praktické: lepší dopravní a železniční spojení, bližší zdroje surovin a paliva a prostor pro růst, jaký přeplněná Vídeň nenabízela. Město, které bylo od svého založení roku 1265 obchodní křižovatkou jižních Čech, se tak stalo domovem značky, s níž je spojené dodnes. Přesun na jih nebyl pouhou změnou adresy. Byl to počátek českobudějovické éry, která z lokální manufaktury vytvořila jednoho z největších evropských výrobců psacích potřeb.
Ikonická žlutá tužka
V Budějovicích firma rozšířila výrobu a systematizovala to, co dělá tužku tužkou: stupnici tvrdosti. Zde vznikla proslulá řada stupňů, u níž písmena nesou skrytý význam. V označení HB se ukrývají iniciály výrobce Hardtmuth Budweis, tedy německého názvu města, zatímco písmeno F odkazuje na křestní jméno Franz, syna Franze Hardtmutha, který na stupnici i na pozdější ikonické tužce pracoval. Dnes většina lidí čte tatáž písmena čistě technicky: H jako tvrdá (z anglického hard), B jako měkká (black) a HB jako univerzální střed. Málokdo tuší, že za běžnou zkratkou stojí jméno rodiny a jihočeského města.
Nejslavnější kapitola přišla na konci 19. století. Roku 1889 uvedla firma na trh tužku neobvyklé žluté barvy a s exotickým jménem Koh-i-noor, pojmenovanou podle proslulého indického diamantu, jehož název znamená „hora světla“. Volba jména nebyla náhodná: Koh-i-noor patřil v té době k nejznámějším drahokamům světa a jeho jméno neslo příslib luxusu a orientální vzácnosti. Sytě žlutý lak měl tuto asociaci ještě umocnit a odlišit tužku od nevýrazné konkurence na první pohled. Tužka se vyráběla v sedmnácti stupních tvrdosti, což z ní dělalo nástroj stejně dobře použitelný pro školáka jako pro rýsujícího technika. Ochrannou známku Koh-i-noor firma poprvé zaregistrovala roku 1894 a chránila si tak nejen jméno, ale i vizuální podobu, kterou se konkurence brzy pokoušela napodobit.
Legendární status tužce potvrdila výstava. V roce 1900 získala žlutá tužka Koh-i-noor 1500 prestižní ocenění na Grand Prix v Paříži a stala se jedním z nejznámějších psacích náčiní na světě. Světové výstavy tehdy fungovaly jako výkladní skříň průmyslu a ocenění z Paříže znamenalo mezinárodní razítko kvality, které se dalo zúročit v reklamě po celém světě. Číslo 1500 dodnes označuje vlajkovou řadu grafitových tužek značky a patří k jejím nejlépe rozpoznatelným symbolům. Kombinace sytě žlutého laku, kvalitní tuhy a rozsáhlé škály tvrdostí z ní udělala standard, který napodobovali výrobci po celém světě; žlutá barva tužky se během 20. století stala tak samozřejmou, že si ji dnes s tužkou spojuje i ten, kdo o českém původu tohoto zvyku nikdy neslyšel.
Řada 1500 se během desetiletí stala jakýmsi měřítkem, podle kterého se poměřovaly ostatní tužky. Konkurence v Evropě i zámoří brzy pochopila, že sytě žlutý lak funguje jako signál kvality, a začala jej napodobovat, takže žlutá tužka postupně přestala být výsadou jediné značky a stala se celosvětovou konvencí. Pro Koh-i-noor to byla dvojznačná pocta: na jedné straně důkaz, že určil směr celému odvětví, na straně druhé důvod chránit si registrovanou známku a stavět svou pozici spíš na dlouhé tradici a rozsahu sortimentu než na barvě samotné.
Expanze a značka ve 20. století
První polovina 20. století byla pro Koh-i-noor obdobím rozmachu i otřesů. Firma patřila mezi největší výrobce psacích potřeb v Evropě a vyvážela do desítek zemí, budovala si obchodní zastoupení a jméno, které fungovalo napříč jazyky a trhy. Zároveň ji ale poznamenaly obě světové války a rozpad Rakouska-Uherska, který podnik ze dne na den odřízl od části tradičních odbytišť i dodavatelských vazeb. Nová republika znamenala nové hranice, cla a měny; značka, zvyklá operovat v jednom velkém mocnářství, se musela učit fungovat ve světě rozděleném na menší, hůře prostupné trhy.
Zásadní předěl přišel po roce 1945, kdy byla společnost znárodněna a na dlouhá desetiletí se stala státním podnikem. V éře komunistického Československa se tužka Koh-i-noor 1500 stala všudypřítomným výrobkem. Patřila k běžné výbavě škol, kanceláří i rýsoven a zároveň zůstala jedním z mála tuzemských produktů, které si udržely dobré jméno i za hranicemi a přinášely socialistickému hospodářství cenné devizy. Právě kontinuita výroby v Českých Budějovicích udržela značku naživu i v době, kdy řada jiných historických podniků zanikla nebo se rozplynula v beztvarých kombinátech. Tužka se vyráběla dál pod týmž jménem, v téže žluté barvě a podle týchž principů, jaké nastavil ještě Hardtmuth.
Pro domácí trh se navíc žlutá tužka stala samozřejmostí. Celé generace žáků, studentů i techniků poznávaly psaní a rýsování právě s ní a značka tak zdomácněla natolik, že se její jméno stalo takřka obecným pojmem pro tužku. Málokterá průmyslová značka dosáhne toho, aby splynula se samotným výrobkem; Koh-i-noor to dokázal. V tom je jeho síla dodnes: nejde jen o firmu, ale o kus každodenní kultury, který zná téměř každý, kdo kdy držel v ruce tužku.
Přežití dvou světových válek, rozpadu monarchie i čtyř desetiletí státního vlastnictví je samo o sobě výjimečné. Mnoho evropských výrobců psacích potřeb z 19. století zaniklo, splynulo s konkurencí nebo skončilo jako pouhá jména na starých katalozích. Koh-i-noor naproti tomu prošel celým bouřlivým stoletím a zachoval si přitom výrobu na stejném místě, stejné jméno i stejný vlajkový produkt. Právě tato houževnatost z něj dělá jednu z mála českých značek, u nichž lze nakreslit nepřerušenou linii od zakladatele až po dnešek.
Dnešní firma a rodina Břízových
Po sametové revoluci se podnik vrátil do soukromých rukou. K privatizaci došlo v roce 1992 a firma tak vstoupila do tržního prostředí, kde už nebyla chráněná státním plánem, ale musela se prosadit vlastní kvalitou a jménem. Klíčovou postavou novodobé historie se stal podnikatel Vlastislav Bříza, který se roku 2000 stal majitelem českobudějovické tužkárny. Pod jeho vedením se firma v následujících letech reorganizovala a začlenila do skupiny KOH-I-NOOR Holding, čímž tradiční značka získala moderní vlastnickou i organizační strukturu.
Dnes je Koh-i-noor Hardtmuth tradiční rodinnou firmou spjatou s rodinou Břízových, se sídlem v Českých Budějovicích. Sortiment dávno přesáhl samotné tužky. Podle údajů firmy zahrnuje řádově tisíce typů výrobků: grafitové i barevné tužky, pastelky, umělecké a výtvarné potřeby, barvy, štětce a kancelářské zboží. Z jednoho vynálezu se tak stala celá paleta produktů, které pokrývají potřeby školáků, umělců i profesionálů. Firma zaměstnává řádově stovky lidí a nadále vyváží do celého světa, čímž potvrzuje, že historická značka nemusí být jen památkou na minulost.
Začlenění do holdingu a rodinné vlastnictví daly značce něco, co v turbulentním 20. století často postrádala: stabilitu a dlouhodobý výhled. Namísto státního plánu nebo měnících se úředníků stojí za firmou konkrétní rodina, která nese jméno i odpovědnost a která má důvod chránit hodnotu značky pro další generaci. Pro tradiční průmyslový podnik je právě tato kontinuita vlastnictví stejně důležitá jako kontinuita výroby; drží pohromadě jméno, know-how a vztah k místu, odkud tužka pochází.
Na příběhu Koh-i-noor je pozoruhodné, jak málo se změnilo jeho jádro. Princip míchání jílu a grafitu, stupnice tvrdostí i žlutá tužka 1500 fungují v podstatě stejně jako před sto lety; mění se jen technologie, měřítko výroby a šíře sortimentu. Historie Koh-i-noor je tak ukázkou toho, že tradiční český výrobek nemusí být muzejním exponátem, ale živou značkou, která se vyváží dodnes. Detailní firemní profil a aktuální údaje shrnuje karta Koh-i-noor v našem katalogu; širší kontext českých výrobců a značek pak nabízejí rozcestníky České weby: přehled a Osobnosti českého e-commerce.
Časová osa značky Koh-i-noor
| Rok | Událost |
|---|---|
| 1790 | Josef Hardtmuth zakládá ve Vídni firmu na výrobu keramiky |
| 1802 | Patent na tuhu z jílu, grafitu a sazí, základ moderní tužky |
| 1848 | Carl Hardtmuth přesouvá výrobu do Českých Budějovic |
| 1889 | Uvedení žluté tužky Koh-i-noor v 17 stupních tvrdosti |
| 1894 | První registrace ochranné známky Koh-i-noor |
| 1900 | Ocenění tužky Koh-i-noor 1500 na Grand Prix v Paříži |
| 1945 | Znárodnění, firma se stává státním podnikem |
| 1992 | Privatizace, návrat do soukromých rukou |
| 2000 | Vlastislav Bříza se stává majitelem tužkárny |
Časté otázky
Kdo založil firmu Koh-i-noor a kdy?
Firmu založil roku 1790 ve Vídni architekt a vynálezce Josef Hardtmuth. Původně se zaměřovala na výrobu keramiky; k tužkám ji dovedl Hardtmuthův vynález umělé tuhy.
Kdy vznikla moderní grafitová tužka?
Klíčový je rok 1802, kdy si Josef Hardtmuth nechal patentovat recept na tuhu míchanou z jílu, grafitu a sazí. Poměr složek určoval tvrdost stopy a na tomto principu stojí výroba tužek dodnes.
Proč je slavná tužka Koh-i-noor žlutá a odkud má jméno?
Žlutou tužku uvedla firma roku 1889 a pojmenovala ji podle proslulého indického diamantu Koh-i-noor, jehož jméno znamená „hora světla“. Žlutá barva měla evokovat luxus. V roce 1900 řada 1500 získala ocenění na pařížské Grand Prix.
Kdy se výroba přesunula do Českých Budějovic?
Do Českých Budějovic přesunul výrobu Carl Hardtmuth v roce 1848, hlavně kvůli lepšímu železničnímu spojení a bližším zdrojům surovin. Ve městě firma sídlí dodnes.
Co znamenají písmena HB na tužce?
Označení HB odkazuje na iniciály výrobce Hardtmuth Budweis (německý název Českých Budějovic), písmeno F pak na křestní jméno Franze Hardtmutha. Dnes písmena běžně čteme jako stupnici tvrdosti, kde H značí tvrdou a B měkkou tuhu.
Komu Koh-i-noor patří dnes?
Po privatizaci v roce 1992 se firma vrátila do soukromých rukou. Majitelem se roku 2000 stal Vlastislav Bříza a dnes je Koh-i-noor Hardtmuth rodinnou firmou rodiny Břízových se sídlem v Českých Budějovicích.
