Velorex: tříkolka z Hradce Králové
Aktualizováno: 25. září 2026
Velorex je československá značka lehkých motorových tříkolek s karoserií z koženky napnuté na trubkovém rámu, které se v letech 1951 až 1971 vyráběly především jako vozidla pro lidi s tělesným postižením. Dnes jméno drží výrobní družstvo VELOREX Žamberk, které pod stejnou značkou vyrábí postranní vozíky k motocyklům.
Tříkolka Velorex patří k nejsnáze rozpoznatelným československým vozidlům. Vznikla jako řešení mezery mezi motocyklem a automobilem v době, kdy byl osobní vůz pro většinu domácností nedostupný, a díky svému nezvyklému vzhledu si vysloužila celou řadu přezdívek. Vyrobilo se jí zhruba patnáct tisíc kusů, což z ní dělá spíš kuriozitu než masový dopravní prostředek, přesto zůstala v obecném povědomí silněji než leckterá větší značka. Vedle vozítek stojí druhá, mnohem objemnější kapitola značky: sajdkáry, kterých závod v Žamberku vyrobil stovky tisíc a exportoval je do desítek zemí.
Rychlá fakta
Rychlý přehled
- Název (plný právní): VELOREX Žamberk, výrobní družstvo (IČO 47452552); historickým výrobcem tříkolek bylo Velorex, výrobní družstvo Hradec Králové
- Obor: historicky motorové tříkolky a čtyřkolky pro invalidy, dnes výroba postranních vozíků (sajdkár) k motocyklům a přívěsů
- Založeno: dílna bratří Stránských od roku 1936, sériová výroba od ledna 1951, jméno Velorex od roku 1954; dnešní žamberecké družstvo zapsáno 1. září 1992
- Zakladatelé: bratři František Stránský (1914 až 1954) a Mojmír Stránský (1924 až 2011)
- Sídlo: U Velorexu 1396, 564 01 Žamberk; historicky Parník u České Třebové, poté Solnice a Rychnov nad Kněžnou
- Vlastník: výrobní družstvo, tedy podnik vlastněný svými členy
- Web: velorexsidecars.com
- Vyrobeno: zhruba 15 300 tříkolek v letech 1951 až 1971 a 1 380 čtyřkolek 435/0 v letech 1971 až 1973; sajdkár do počátku 90. let přibližně 290 tisíc kusů
- Známá díky: tříkolce Velorex 16/350 s koženkovou karoserií, přezdívané hadrák nebo hadraplán
Co je Velorex
Pod jménem Velorex se skrývají dva odlišné výrobní programy. Ten starší a slavnější je motorová tříkolka. Šlo o dvoumístné vozidlo s jedním kolem vzadu, poháněné motocyklovým motorem a postavené na svařovaném trubkovém rámu, přes který byla napnutá karoserie z umělé kůže. Toto řešení bylo levné, lehké a snadno opravitelné, protože poškozený potah šlo vyměnit bez klempířské práce. Zároveň bylo zdrojem všech přezdívek, které vozítko provázejí dodnes.
Tříkolka byla úředně vedena jako vozidlo pro invalidy a tato kategorie zásadně určila její osud. Distribuci zajišťoval Svaz invalidů podle pořadníků a zájemce potřeboval poukaz od zdravotní pojišťovny. Konstrukce se přizpůsobovala konkrétnímu postižení, ruční ovládání spojky a brzd bylo běžnou výbavou a vozidlo mělo čtyři rychlostní stupně vpřed i vzad, protože couvání motocyklovým motorem bylo jinak neřešitelné. Právě zařazení mezi zdravotní pomůcky umožnilo výrobu vůbec rozjet: nový osobní automobil soukromá dílna v poválečném Československu vyrábět nesměla, vozidlo pro postižené ano.
Druhým programem jsou postranní vozíky k motocyklům. Ty se pod značkou Velorex vyrábějí od roku 1957 dodnes a v době největšího rozmachu z nich byl objemově hlavní produkt celého podniku. Dnešní žamberecké družstvo nabízí typy 562, 563 a 565, dodává náhradní díly a spolupracuje s prodejní sítí motocyklů Royal Enfield. Motory pro tříkolky přitom pocházely od jiného československého výrobce, dodávala je motocyklová značka Jawa.
Historie a vývoj
Dílna v Parníku a první tříkolky
František Stránský pracoval jako konstruktér a do zaměstnání jezdil motocyklem, což ho přivedlo k myšlence uzavřeného vozidla chránícího před počasím. V roce 1936 si s bratrem Mojmírem otevřeli opravnu jízdních kol v Parníku, dnes části České Třebové. Inspirací jim byly britské tříkolky Morgan. První pokusný vůz s trubkovou kostrou potaženou tenkým duralovým plechem postavili v roce 1943, po válce následovala první série vozítek pojmenovaných OS-KAR, tedy kára na ose. Šlo o dvanáct kusů s motory ČZ 150, PAL 300 a Jawa 250. V roce 1945 si bratři nechali konstrukci patentovat.
Solnice, značka Velorex a sériová výroba
Soukromé podnikání v poválečném Československu skončilo a dílna byla 22. ledna 1951 začleněna do výrobního družstva Velo jako závod Parník. Tento datum se považuje za začátek sériové výroby. V létě 1952 se výroba přestěhovala do většího objektu bývalé truhlárny v Solnici v podhůří Orlických hor. Pracovní kolektiv tvořili z velké části lidé, které režim vytlačil z jejich původních profesí, tedy bývalí majitelé podniků a řemeslníci. Do konce roku 1955 vzniklo zhruba šest set vozítek.
Rok 1954 byl pro značku zlomový v obou směrech. V lednu zahynul po havárii na zledovatělé silnici František Stránský a v témže roce dostalo vozítko nový vzhled i nové jméno Velorex Oskar 54. Mojmír Stránský byl z družstva na konci roku 1955 vyloučen a k výrobě se už nevrátil, dál pracoval na vlastních konstrukcích v Parníku. Zemřel v roce 2011 a na poslední cestě ho doprovodilo přes padesát vozítek Velorex a OS-KAR.
Model 16/350 a vrchol výroby
Od roku 1955 nesly vozy menší šestnáctipalcová kola, což dalo vzniknout typovému označení řady 16. Postupně se vystřídaly verze 16/250 s motorem Jawa 250, krátce vyráběná 16/175 s motorem ČZ a od roku 1963 nejúspěšnější Velorex 16/350. Ten dostal dvouválcový dvoudobý motor Jawa 572 o objemu 343,5 cm³ s nuceným chlazením dvěma ventilátory, protože v uzavřené karoserii by se motocyklový agregát chlazený jízdním větrem přehříval. Vozidlo vážilo 310 kilogramů, uneslo 190 kilogramů nákladu a jelo nejvýše 85 kilometrů v hodině, přičemž cestovní rychlost byla asi 60 kilometrů v hodině. Od roku 1968 se dodávala verze s hydraulickou spojkou.
V roce 1960 se výroba rozšířila do nového závodu v Rychnově nad Kněžnou. Vrcholem byl konec šedesátých let, kdy podnik vyráběl až 1 200 vozítek ročně, tedy zhruba 120 kusů měsíčně, se šedesáti lidmi ve výrobě. Přibližně polovina produkce mířila na export do Polska, Maďarska a Bulharska. Celkem vzniklo asi 12 000 kusů modelu 16/350, 2 500 kusů typu Oskar 54 a 16/250 a 800 kusů typu 16/175.
Čtyřkolka 435/0 a konec vozítek
Výroba tříkolek skončila v listopadu 1971. Vystřídal ji čtyřkolový vozík Velorex 435/0 s plechovou karoserií, který měl navázat na levné vozidlo pro invalidy, ale u zákazníků propadl. Trpěl konstrukčními vadami, z nichž nejzávažnější bylo pronikání výfukových plynů do kabiny, a už neobstál ani argument, že vozidlo složené z motocyklových dílů se nedá poměřovat s automobilem. Do září 1973 jich vzniklo pouhých 1 380 a výroba skončila. Předtím zůstaly ve fázi prototypů dva starší pokusy o čtyřkolku, laminátový Velorex 1960 a projekt 435 D zastavený v roce 1969.
Sajdkáry a dnešní podoba značky
Zatímco vozítka skončila, druhá výrobní linie pokračovala. Postranní vozíky se v rámci družstva vyráběly od roku 1957 a finálním výrobcem byl závod v Žamberku. Typ 560 pro motocykly Jawa 250 a 350 dosáhl 89 tisíc kusů, od roku 1975 ho nahradil typ 562 s produkcí kolem 200 tisíc kusů a od roku 1985 přibyl typ 700 s necelými 14 tisíci kusy. Do počátku devadesátých let tak vzniklo přibližně 290 tisíc sajdkár, které se vyvážely do několika desítek zemí. Zastřešující družstvo se sídlem v Hradci Králové bylo v roce 1992 zrušeno a formálně zaniklo 3. února 2007. Žamberecký závod se 1. září 1992 osamostatnil jako VELOREX Žamberk, výrobní družstvo, a v Žamberku sídlí dodnes. Vedle něj působí na stejné adrese i společnost VELOREX, s.r.o., zapsaná v roce 2002.
Velorex jako vozidlo pro invalidy
Zařazení Velorexu mezi vozidla pro invalidy nebylo marketingové gesto, ale právní a organizační rámec, ve kterém značka celou dobu existovala. Bratři Stránští ho zvolili proto, že jinou cestu k povolení výroby neměli, a stát ho udržel, protože mu vyhovoval: řešil dopravní potřebu skupiny obyvatel bez toho, aby musel navyšovat kapacity automobilek. Prakticky to znamenalo, že vozidlo nešlo koupit v obchodě. Zájemce se musel dostat na pořadník a doložit nárok, o rozdělování se staral Svaz invalidů.
Pro majitele to byl kompromis. Tříkolka nabízela uzavřený prostor pro dva a dojezd v rámci regionu, ale i s nuceným chlazením šlo o hlučné, studené a pomalé vozidlo s omezenou stabilitou. Zároveň znamenala samostatnost v době, kdy alternativou byla veřejná doprava jen omezeně přizpůsobená lidem s postižením. Řada dochovaných kusů má individuální úpravy ovládání, protože se vozítko stavělo podle konkrétních možností řidiče. Dnes je Velorex sběratelský veterán a vyhledávaný exponát, což je role velmi vzdálená tomu, k čemu byl postavený.
Časté otázky
Kdo vyráběl Velorex?
Tříkolky navrhli bratři František a Mojmír Stránští ve své dílně v Parníku u České Třebové. Sériovým výrobcem bylo od ledna 1951 výrobní družstvo, později známé jako Velorex, výrobní družstvo Hradec Králové, s hlavním závodem v Solnici a od roku 1960 také v Rychnově nad Kněžnou.
Kdy se Velorex vyráběl a kdy výroba skončila?
Sériová výroba tříkolek běžela od ledna 1951 do listopadu 1971. Na ni navázala čtyřkolka Velorex 435/0, vyráběná od listopadu 1971 do září 1973. Tím výroba vozítek definitivně skončila. Postranní vozíky k motocyklům se pod značkou vyrábějí od roku 1957 a pokračují dodnes.
Kolik Velorexů se vyrobilo?
Tříkolek vzniklo zhruba 15 300 kusů, z toho asi 12 000 připadá na nejúspěšnější model 16/350. Čtyřkolek 435/0 se vyrobilo jen 1 380. Sajdkár bylo do počátku devadesátých let přibližně 290 tisíc kusů.
Proč byl Velorex určený pro invalidy?
Byl to jediný způsob, jak výrobu v poválečném Československu prosadit, protože nová soukromá automobilová výroba nebyla povolena, zatímco vozidlo pro osoby s tělesným postižením ano. Kategorie pak zůstala i po znárodnění a rozdělování zajišťoval Svaz invalidů podle pořadníků a poukazů od zdravotní pojišťovny.
Co dnes firma Velorex vyrábí?
Značku dnes drží VELOREX Žamberk, výrobní družstvo, které vyrábí postranní vozíky k motocyklům, tedy sajdkáry, a přívěsy. V nabídce jsou typy 562, 563 a 565, k tomu náhradní díly. Družstvo spolupracuje s prodejní sítí motocyklů Royal Enfield. Automobily ani tříkolky už nevyrábí.
Proč se Velorexu říká hadrák?
Karoserie tvořila umělá kůže napnutá na svařovaném trubkovém rámu, což vozidlu vyneslo přezdívky hadrák a hadraplán. Používaly se i další, například ryba, montgomerák nebo prchající stan. Sami tvůrci mu původně říkali ryba.
