Zakladatelé Národního divadla
Aktualizováno: 25. září 2026
Zakladatelé Národního divadla: architekti a umělci generace ND – za nejznámějším symbolem českého národního obrození nestojí jeden tvůrce, ale celá skupina architektů, malířů a sochařů. Budovu nad Vltavou navrhli a po zničujícím požáru znovu postavili dva architekti, na její výzdobě se pak podílela takzvaná generace Národního divadla – souručenství předních výtvarníků, kteří stavbu proměnili v manifest české kultury. Heslo „Národ sobě“ nebylo jen o penězích ze sbírek, ale i o tom, že divadlo vyzdobili nejlepší umělci své doby.
Tento přehled provede osobnostmi, které Národní divadlo vytvořily – od projektu a obnovy budovy až po slavnou oponu, stropní alegorie, lunety ve foyer a sochařskou výzdobu. U každé osobnosti najdete stručně, čím konkrétně k dílu přispěla; na detailní profily se dostanete přes prolinkovaná jména.
Josef Zítek – architekt původní budovy
Původní projekt Národního divadla vypracoval architekt Josef Zítek, přední představitel české novorenesance. Základní kámen byl slavnostně položen roku 1868 a stavba se od počátku financovala převážně z veřejných sbírek – odtud pochází heslo „Národ sobě“ vytesané nad jevištěm. Zítek pojal divadlo jako monumentální novorenesanční budovu na nároží u Vltavy, jejíž hmota a výzdoba měly vyjadřovat sebevědomí probouzejícího se národa. Divadlo bylo poprvé otevřeno v červnu 1881 slavnostním představením Smetanovy opery Libuše. Jen pár týdnů po otevření ale budovu zachvátil ničivý požár.
Josef Schulz – obnova po požáru
Požár v srpnu 1881 zničil kupoli, jeviště i hlediště a stal se národní katastrofou. Obnovy se ujal architekt Josef Schulz, Zítkův žák a spolupracovník. Během necelých dvou let divadlo nejen opravil, ale citlivě rozšířil o sousední budovy a dořešil provozní zázemí, aniž narušil Zítkovu původní koncepci. Na obnovu se opět složil celý národ v nové vlně sbírek. Znovuotevření v listopadu 1883 – znovu operou Libuše – se stalo triumfem národní vůle. Schulz později navrhl také novorenesanční budovu Národního muzea, takže dvě nejvýznamnější kulturní stavby Prahy vyšly z jednoho architektonického okruhu.
„Národ sobě“ a generace Národního divadla
Souběžně s architekturou vznikala umělecká výzdoba, na níž se podílela skupina umělců, pro kterou se vžilo označení generace Národního divadla. Šlo o malíře a sochaře narozené většinou kolem poloviny 19. století, které společná práce na divadle spojila do jednoho tvůrčího proudu. Jejich úkolem bylo vtisknout budově obsah: oslavit českou historii, pověsti, umění a krajinu tak, aby divák vstupující do sálu vnímal divadlo jako chrám národní kultury. Nejviditelnějšími výsledky jsou opona, strop hlediště, lunety ve foyer a sochařská výzdoba průčelí a interiéru.
Mikoláš Aleš – lunety Vlast ve foyer
Nejznámějším malířským příspěvkem do interiéru je cyklus lunet nazvaný Vlast, jehož předlohy navrhl malíř Mikoláš Aleš. Aleš, jeden z nejvýraznějších českých kreslířů a ilustrátorů, vtělil do cyklu obraz české krajiny, práce a mýtů – motivy Řípu, rodné země a lidových pověstí, které se staly ikonickými. Na malířském provedení lunet ve foyer spolupracoval s Františkem Ženíškem. Alšovo pojetí národní tematiky později zásadně ovlivnilo českou ilustraci i vnímání národních dějin a řadí ho k zakladatelským osobnostem generace Národního divadla.
Vojtěch Hynais – slavná opona
Nejslavnějším jednotlivým dílem v divadle je hlavní opona, kterou vytvořil malíř Vojtěch Hynais. Původní oponu namaloval pro první budovu František Ženíšek, ta však při požáru roku 1881 shořela. Novou oponu pro znovuotevřené divadlo získal v soutěži právě Hynais, malíř školený v Paříži a ovlivněný francouzským uměním. Jeho opona zachycuje alegorii nadšené obětavosti národa, který se skládá na stavbu divadla, a je považována za jedno z vrcholných děl českého malířství 19. století. Světlá, uvolněná barevnost Hynaisovy opony přinesla do české malby nové, moderní cítění.
František Ženíšek – strop hlediště
Malíř František Ženíšek patřil k vedoucím osobnostem výzdoby. Je autorem alegorického stropu hlediště s výjevy zosobňujícími umění a spolupracoval s Mikolášem Alešem na lunetách Vlast ve foyer. Jeho původní oponu sice zničil požár, jeho podíl na celkové malířské výzdobě nové budovy však zůstal zásadní. Ženíšek reprezentoval akademicky školené, monumentální pojetí historické malby, které tvořilo protipól Alšovu lidovějšímu a Hynaisovu světlejšímu stylu – společně dali interiéru divadla jeho charakteristický ráz.
Václav Brožík – historické výjevy
K výzdobě reprezentačních prostor přispěl také malíř Václav Brožík, jeden z nejúspěšnějších českých malířů své doby a mistr velkoformátové historické malby. Brožík se proslavil monumentálními plátny s náměty z české historie, jako je odsouzení Mistra Jana Husa nebo volba Jiřího z Poděbrad králem, a jeho tvorba dobově formovala představu o klíčových okamžicích národních dějin. Do okruhu generace Národního divadla vnesl mezinárodní rozměr – působil i v Paříži a patřil k nejuznávanějším českým umělcům v zahraničí.
Josef Václav Myslbek – sochařská výzdoba
Sochařskou složku výzdoby vedl Josef Václav Myslbek, zakladatel moderního českého sochařství. Pro divadlo vytvořil alegorické skupiny spojené s dramatem a operou i sochy inspirované staročeskými pověstmi, například dvojici Záboj a Lumír. Myslbekovo pojetí spojovalo klasickou monumentalitu s vnitřním výrazem a stalo se měřítkem pro celou další generaci sochařů. Na vnější výzdobě se podíleli i další sochaři té doby – Bohuslav Schnirch je autorem bronzových trig s bohyněmi Vítězství na atice budovy, které dnes patří k nezaměnitelným znakům divadla.
Zajímavosti a souvislosti
Osudy tvůrců Národního divadla spojuje hustá síť vztahů učitelů, žáků a spolupracovníků. Josef Schulz navázal na Josefa Zítka nejen při obnově divadla, ale i vlastní budovou Národního muzea; oba vyšli z prostředí české novorenesance. Mezi malíři se prolínaly různé generační i stylové polohy: akademický Ženíšek, lidový a mytologický Aleš, mezinárodně orientovaný Brožík a světlý, moderně cítící Hynais. Právě jejich rozdílnost dala interiéru divadla bohatství, které z něj činí učebnici českého umění 19. století.
Symbolicky se v Národním divadle protnuly dva zdroje jeho vzniku – peníze z veřejných sbírek a práce nejlepších umělců. Dvojí otevření budovy operou Libuše, katastrofa požáru i rychlá obnova z nové vlny darů z Národního divadla udělaly víc než kulturní instituci: stalo se pomníkem odhodlání celé společnosti. Většina zmíněných osobností dnes patří ke klasikům českého umění a jejich díla najdeme i mimo divadlo – v Národní galerii, na náměstích i v učebnicích dějepisu.
Časté otázky
Kdo navrhl budovu Národního divadla?
Původní projekt vypracoval architekt Josef Zítek v novorenesančním slohu. Po požáru roku 1881 divadlo obnovil a dostavěl jeho žák Josef Schulz, který připravil znovuotevření v roce 1883.
Co byla generace Národního divadla?
Označení pro skupinu malířů a sochařů narozených většinou kolem poloviny 19. století, kteří společně vytvořili uměleckou výzdobu divadla. Patřili k nim mimo jiné Mikoláš Aleš, Vojtěch Hynais, František Ženíšek, Václav Brožík či sochař Josef Václav Myslbek.
Kdo je autorem opony Národního divadla?
Slavnou hlavní oponu vytvořil malíř Vojtěch Hynais. Původní oponu namaloval František Ženíšek, ta však shořela při požáru roku 1881; novou získal Hynais v soutěži pro znovuotevřené divadlo.
Co namaloval Mikoláš Aleš v Národním divadle?
Mikoláš Aleš navrhl předlohy cyklu lunet nazvaného Vlast ve foyer divadla, s motivy české krajiny, práce a pověstí. Na malířském provedení spolupracoval s Františkem Ženíškem.
Proč se u Národního divadla mluví o heslu „Národ sobě“?
Stavba se financovala převážně z veřejných sbírek a darů. Heslo „Národ sobě“ vytesané nad jevištěm vyjadřuje, že divadlo vzniklo z prostředků i práce celého národa, a znovu se potvrdilo při obnově po požáru.
Kdo vytvořil sochařskou výzdobu Národního divadla?
Vedoucí osobností byl sochař Josef Václav Myslbek, zakladatel moderního českého sochařství. Bronzové trigy s bohyněmi Vítězství na atice budovy jsou dílem Bohuslava Schnircha.
