Čeští herci a herečky: legendy a slavné role
Aktualizováno: 31. 8. 2026
Slavní čeští herci a herečky tvoří páteř domácí kulturní paměti, od klaunů první republiky přes komiky a dramatické tváře normalizačního filmu až po současné hvězdy, které hrají v Praze i v Hollywoodu. Tento přehled provádí generacemi českého herectví: vedle sebe tu stojí komici první republiky, dramatické tváře poválečné a normalizační kinematografie, divadelní velikáni i herci, kteří dnes hrají doma i v zahraničních produkcích. Nejde o žebříček, ale o průřez, u každého jména připomínáme éru, slavné role a to, čím se zapsalo do dějin. Herectví u nás navíc nikdy nestálo samo o sobě: prolínalo se s filmovou režií, s hudbou i s divadelními scénami, které daly hercům domov. Kontext k tomu, kdo tyto herce natáčel, nabízí přehled čeští filmoví režiséři.
Zlatá éra první republiky: Werich a Burian
Jan Werich (1905 až 1980) je neodmyslitelně spjatý s Osvobozeným divadlem, kde spolu s Jiřím Voskovcem vytvořil legendární dvojici V+W a v letech 1926 až 1938 psal a hrál politicky angažované avantgardní revue jako Osel a stín, Kat a blázen nebo Rub a líc. Jejich forbíny, improvizované dialogy před oponou, vnesly na jeviště živý komentář k době a dodnes platí za vrchol meziválečné divadelní satiry. Po válce, kterou strávil v americkém exilu, přenesl Werich svůj typ „moudrého klauna“ i na filmové plátno. Diváci ho znají především z dvojrole ve snímku Císařův pekař: Pekařův císař (1951) a z pohádky Byl jednou jeden král… (1954), kde ztvárnil krále Já první. Werich patří k autorům, jejichž texty a písně přežily svou dobu; jeho vypravěčský hlas z desek a nahrávek zůstává součástí kulturní paměti a řada jeho hlášek zlidověla.
Vlasta Burian (1891 až 1962), přezdívaný „král komiků“, byl fenoménem meziválečné komedie. Vynikal improvizací, jazykovou akrobacií a fyzickou groteskou; jeho tempo a schopnost převracet slova neměly obdoby. K jeho nejznámějším filmům patří C. a k. polní maršálek (1930), To neznáte Hadimršku (1931), Katakomby (1940) a Přednosta stanice (1941); objevil se i v pohádce Byl jednou jeden král… (1954) po boku Jana Wericha. Vlastní Divadlo Vlasty Buriana provozoval v letech 1925 až 1945 a spojoval v něm operetu, revue i klasickou komedii. Po válce čelil nespravedlivým obviněním z kolaborace, byl na čas vyloučen z profese a plné rehabilitace se dočkal až posmrtně v roce 1994. Jeho odkaz dnes připomíná, jak křehké bylo postavení hvězdy v přelomových dobách.
Klasika poválečného a normalizačního filmu
Rudolf Hrušínský (1920 až 1994) patří k nejuniverzálnějším hercům domácí kinematografie. Titulní rolí Josefa Švejka ve filmu Dobrý voják Švejk (1956) a v pokračování Poslušně hlásím (1957) definoval podobu této postavy pro celé generace. Mrazivý pan Kopfrkingl ve Spalovači mrtvol (1968) ukázal jeho dramatickou hloubku a schopnost zahrát tichou hrůzu bez jediného zvýšení hlasu, zatímco doktor Skružný ve Vesničce mé střediskové (1985) rozehrál komediální i lidský rozměr. Zahrál si také Antonína Důru v Menzelově Rozmarném létu (1968) a desítky dalších rolí napříč žánry. Získal tituly zasloužilého i národního umělce a založil hereckou dynastii, která pokračuje syny i vnukem.
Vladimír Menšík (1929 až 1988) byl herec, bavič a vypravěč, jehož mluvené slovo se stalo pojmem, jeho historky a moderování televizních pořadů znal celý národ. Za svůj život vytvořil přes 150 rolí ve filmu a televizi. Připomeňme Vacovského v Láskách jedné plavovlásky (1965), potulného mnicha Bernarda v Markétě Lazarové (1967) a Jořku Pyřka ve Všech dobrých rodácích (1968). Byl především komikem, který ale bez potíží zvládal tragikomické i ryze dramatické polohy; národním umělcem se stal v roce 1978. Jeho brněnský původ a nezaměnitelný přízvuk daly jeho projevu punc bezprostřednosti.
Josef Abrhám (1939 až 2022) zůstává v paměti především jako doktor Arnošt Blažej v seriálu Nemocnice na kraji města (1977 až 1981) a jako Dalibor Vrána, který se vydává za vrchního, v komedii Vrchní, prchni! (1980). Za roli Prokopa ve Šakalích létech (1993) získal Českého lva. Patřil k oblíbeným hercům scenáristické dvojice Smoljak-Svěrák a k oporám Činoherního klubu, kde se formoval jeho civilní, nepatetický herecký styl. V roce 2020 obdržel Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Jeho zdrženlivá elegance z něj udělala jednoho z nejobsazovanějších herců své generace.
Divadelní velikáni a tvář českých pohádek
České herectví má kořeny na jevišti a řada jeho legend zůstala celý život věrná divadlu i tehdy, když je proslavil film. Kamenné scény jako Národní divadlo, Vinohrady či Činoherní klub byly líhní talentů a mnohé z nich dodnes patří mezi nejkrásnější česká divadla. Právě soustavná práce na jevišti dala hercům řemeslo, dech a schopnost udržet postavu ve velkých obloucích, které pak přenášeli před kameru.
Libuše Šafránková (1953 až 2021) se nesmazatelně zapsala rolí Popelky ve filmu Tři oříšky pro Popelku (1973), který ji proslavil i za hranicemi. Následovaly desítky filmových a televizních rolí; za Kláru v oscarovém Koljovi (1996) získala Českého lva a připomeňme také Janu Turkovou ve Vesničce mé střediskové (1985) a Součkovou v Obecné škole (1991). Vedle filmu byla dlouholetou členkou Činoherního klubu. Během kariéry se objevila ve více než 150 filmech a inscenacích a patří k nejvýznamnějším českým herečkám. Její tichá, přirozená hra bez patosu se stala vzorem a Popelka v jejím podání dodnes zůstává na vánočních obrazovkách nejen v Česku, ale i v řadě evropských zemí, kde se film každý advent opakovaně vysílá.
Bolek Polívka (* 1949) je herec, komik, mim a dramatik, který vystudoval brněnskou JAMU a v roce 1972 nastoupil do Divadla Husa na provázku, kde se spolupodílel na autorském pohybovém divadle. V roce 1993 založil v Brně vlastní Divadlo Bolka Polívky, jednu z nejvýraznějších nezávislých scén v zemi. Filmově zazářil ve snímcích Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), Zapomenuté světlo (1996), za které dostal svého prvního Českého lva, a Musíme si pomáhat (2000), jenž mu vynesl další ocenění. Jeho tvorba propojuje pohybové divadlo, klaunérii a filmovou grotesku s dramatem a řadí ho k nemnoha umělcům, kteří dokázali vybudovat vlastní institucionální scénu.
Herečky, které se zapsaly
Jiřina Bohdalová (* 1931) je jednou z nejvýraznějších hereček spjatých s divadlem, filmem i televizí, jejíž kariéra pokrývá devět desetiletí. K jejím oceňovaným filmům patří komorní drama Ucho (1969) a Dáma na kolejích (1966); dva České lvy získala za snímky Nesmrtelná teta (1993) a Fany (1995). Široké publikum si ji spojuje se seriálem Chalupáři (1975), s estrádami a s dabingem večerníčků, díky němuž ji poznaly i nejmladší generace. Za celoživotní dílo obdržela Cenu Thálie (2010) i Řád Bílého lva (2021). Její komediální načasování i dramatická přesvědčivost z ní udělaly jednu z mála hereček, které bez přerušení hrály od padesátých let do současnosti.
Vedle Bohdalové a Šafránkové stojí celá řada dalších hereček, které utvářely tvář domácí kinematografie, od dramatických zjevů poválečného filmu po komediální a charakterní tváře normalizace. Ženské role u nás nikdy nebyly jen doplňkem: v komorních dramatech i pohádkách nesly příběh a mnohé z nich se staly kulturními ikonami. Jejich přínos připomíná, že paměť českého herectví se neváže jen na komiky a bavice, ale stejnou měrou na herečky, které daly filmu hloubku a lidskost. Právě herečky navíc často nesly nejsilnější dramatické okamžiky poválečné kinematografie a v komorních snímcích normalizace dokázaly beze slov vyjádřit napětí doby, což z nich udělalo rovnocenné hvězdy vedle mužských jmen.
Současné hvězdy doma i ve světě
Karel Roden (* 1962) je hercem, který spojil domácí a mezinárodní kariéru. V zahraničí ho diváci znají jako Rasputina v komiksovém Hellboyi (2004), z thrilleru 15 minut (2001) po boku Roberta De Nira a z akčního Blade II (2002). Doma získal dva České lvy, za hlavní roli ve snímku Hlídač č. 47 (2008) a za titulní postavu v Masarykovi (2016). Pochází z herecké rodiny a jeho dráha vede od divadla osmdesátých let až po dnešek; ukazuje, že český herec se dokáže prosadit na velkých mezinárodních projektech, aniž by opustil domácí scénu.
Současná generace navazuje na tuto tradici v době, kdy se český film a seriály znovu prosazují na festivalech i streamovacích platformách. Herci dnes přecházejí mezi divadlem, filmem, televizí a dabingem plynuleji než kdy dřív a řada z nich spolupracuje se zahraničními produkcemi natáčenými v Praze. Kontinuita řemesla, od Osvobozeného divadla přes normalizační klasiku až po dnešek, přitom zůstává patrná: mladší herci se hlásí ke svým předchůdcům a role jako Švejk, Popelka nebo Kopfrkingl slouží dodnes jako měřítko, k němuž se česká kinematografie vztahuje. Zároveň se proměnil způsob práce: koprodukce, mezinárodní castingy a dabing zahraničních titulů otevřely hercům dveře, o jakých se předchozím generacím nesnilo, a domácí scéna tak zůstává živá i konkurenceschopná. Herci, kteří dnes plní kina a divadelní sály, tak stojí na pomezí dvou světů, pečlivě budovaného řemesla svých učitelů a nových médií, jež jejich tvorbě dávají globální dosah.
Kultura v širších souvislostech
Herectví je jen jednou z vrstev české kulturní paměti. Ruku v ruce s ním kráčela filmová hudba a písničkářství, mnozí herci byli zároveň zpěváky nebo úzce spolupracovali se skladateli, jejichž odkaz shrnují legendy české hudby. Stejně tak herci často ztvárňovali reálné dějinné postavy, panovníky i vědce, a stali se tak prostředníky, skrze něž si veřejnost představuje největší Čechy historie. Právě toto propojení herectví, hudby, divadla a dějin dělá z českého filmu víc než jen zábavu, je to způsob, jakým si národ vypráví sám o sobě. Filmové pohádky se staly rodinnou tradicí, komedie první republiky formovaly humor několika generací a dramatické role normalizační éry uchovaly obraz doby přesněji než leckterá učebnice. Herci v tomto přehledu proto nejsou jen jmény na plakátech, jsou to postavy, skrze něž si česká společnost dodnes připomíná svou minulost i to, jak se v čase proměňovala.
Přehledová tabulka: slavní čeští herci a herečky
| Jméno | Roky | Ikonické role a filmy | Éra |
|---|---|---|---|
| Jan Werich | 1905 až 1980 | Osvobozené divadlo (V+W); Císařův pekař: Pekařův císař (1951); Byl jednou jeden král… (1954) | 1. republika, poválečná |
| Vlasta Burian | 1891 až 1962 | C. a k. polní maršálek (1930); Katakomby (1940); Přednosta stanice (1941) | 1. republika, protektorát |
| Rudolf Hrušínský | 1920 až 1994 | Dobrý voják Švejk (1956); Spalovač mrtvol (1968); Vesničko má středisková (1985) | 50.-80. léta |
| Vladimír Menšík | 1929 až 1988 | Lásky jedné plavovlásky (1965); Markéta Lazarová (1967); Všichni dobří rodáci (1968) | 50.-80. léta |
| Jiřina Bohdalová | * 1931 | Ucho (1969); Fany (1995); Nesmrtelná teta (1993); seriál Chalupáři (1975) | od 50. let dosud |
| Josef Abrhám | 1939 až 2022 | Nemocnice na kraji města (1977 až 1981); Vrchní, prchni! (1980); Šakalí léta (1993) | 60.-90. léta |
| Libuše Šafránková | 1953 až 2021 | Tři oříšky pro Popelku (1973); Vesničko má středisková (1985); Kolja (1996) | 70. léta, 2000s |
| Karel Roden | * 1962 | 15 minut (2001); Hellboy (2004); Hlídač č. 47 (2008); Masaryk (2016) | od 80. let dosud |
| Bolek Polívka | * 1949 | Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992); Zapomenuté světlo (1996); Musíme si pomáhat (2000) | od 70. let dosud |
Časté otázky
Kdo patří mezi nejznámější legendy českého herectví?
K nejčastěji připomínaným patří Jan Werich a Vlasta Burian z éry první republiky, Rudolf Hrušínský, Vladimír Menšík, Jiřina Bohdalová a Josef Abrhám z poválečné klasiky, Libuše Šafránková jako tvář pohádek a ze současníků Karel Roden a Bolek Polívka.
Který film proslavil Libuši Šafránkovou nejvíc?
Role Popelky ve filmu Tři oříšky pro Popelku (1973). Českého lva pak získala za roli Kláry v oscarovém Koljovi (1996).
Čím je výjimečný Jan Werich?
Spolu s Jiřím Voskovcem tvořil dvojici V+W v Osvobozeném divadle a jeho hlas i texty zůstávají součástí kulturní paměti. Filmově zaujal ve snímcích Císařův pekař: Pekařův císař (1951) a Byl jednou jeden král… (1954).
Kteří čeští herci se prosadili i v zahraničí?
Karel Roden hrál v hollywoodských produkcích jako 15 minut (2001) po boku Roberta De Nira, Hellboy (2004) nebo Blade II (2002).
Kdo z uvedených herců stále aktivně tvoří?
Z tohoto přehledu jsou naživu Jiřina Bohdalová (* 1931), Karel Roden (* 1962) a Bolek Polívka (* 1949).
Proč se Rudolf Hrušínský počítá mezi nejuniverzálnější herce?
Zvládal komedii i temné drama, od Švejka (1956) přes mrazivého Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol (1968) až po komediální roli ve Vesničce mé střediskové (1985).
Kteří známí čeští herci jsou starší 80 let?
Jiřina Bohdalová se narodila 3. května 1931, v roce 2026 je jí 95 let a v květnu oslavila narozeniny veřejnou oslavou v pražském divadle Hybernia. Zdeněk Svěrák, herec, scenárista a spoluautor Divadla Járy Cimrmana, se narodil 28. března 1936, v roce 2026 mu je 90 let.
Kdo patří mezi známé české divadelní herce?
Jan Werich hrál s Jiřím Voskovcem v Osvobozeném divadle, Bolek Polívka začínal v brněnském Divadle Husa na provázku a v roce 1993 založil Divadlo Bolka Polívky. Josef Abrhám a Libuše Šafránková byli oporami Činoherního klubu a Jiřina Bohdalová hrála v letech 1967 až 2004 v Divadle na Vinohradech.
Kdo byl nazýván králem komiků?
Přezdívku král komiků nesl Vlasta Burian (1891 až 1962), hvězda meziválečné filmové komedie. Proslavil se filmy C. a k. polní maršálek nebo Přednosta stanice a od roku 1925 provozoval v Praze vlastní Divadlo Vlasty Buriana.
Související přehledy
Prozkoumejte profily
Na czech-profile.cz najdete podrobné profily osobností, firem a značek zmíněných v tomto přehledu. Projděte si celý rozcestník:
