Iva Janžurová je česká herečka, členka činohry Národního divadla a jedna z nejvýraznějších tváří českého filmu od šedesátých let, proslulá dramatickými rolemi v Petrolejových lampách a Morgianě i komediálním rejstříkem od Světáků po Marečku, podejte mi pero!
V české filmové a divadelní scéně zastává neobvyklé postavení: patří k mála hercům, kteří dokázali být zároveň komediální hvězdou televizních reprís a tragickou herečkou autorského filmu, aniž by jedna poloha shodila druhou. Nastoupila v generaci československé nové vlny, prošla normalizační komediální produkcí sedmdesátých let, po roce 1989 získala dva České lvy a po osmdesátce stále hraje tříhodinové titulní role. Právě ta délka a šíře jejího působení z ní udělaly hereckou instituci, kterou publikum zná pod přezdívkou Janžurka.
Rychlá fakta
Kdo je Iva Janžurová
Narodila se 19. května 1941 v Žirovnici na Pelhřimovsku do učitelské rodiny. V letech 1955 až 1959 absolvovala pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích, tedy školu, která ji měla připravit na dráhu učitelky. Zájem o divadlo ale zvítězil a po maturitě zamířila do Prahy.
V letech 1959 až 1963 studovala herectví na pražské DAMU v ročníku, který vedla herečka Vlasta Fabianová. Ještě jako studentka se dostala před kameru: v roce 1961 hrála drobné role hned ve čtyřech filmech, mimo jiné v Turistovi a ve snímku Hledá se táta!, a roku 1960 stála na jevišti Národního divadla v Čechovově Rackovi v režii Otomara Krejči.
Po absolutoriu nastoupila do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde strávila sezonu 1963/1964. Odtud přešla do Divadla na Vinohradech a zůstala tam třiadvacet let, do roku 1987. V roce 1988 přijala angažmá v činohře Národního divadla, kde působí dodnes.
Kariéra
Šedesátá léta: od epizod ke Kočáru do Vídně
Prvních pět let před kamerou znamenalo hlavně studentky, služky a dívky v pozadí záběru. Zlom přišel v roce 1966, kdy ji režisér Karel Kachyňa obsadil do hlavní ženské role Kristy v dramatu Kočár do Vídně. Film o české ženě a dvou ustupujících německých vojácích v posledních dnech války jí otevřel cestu k psychologickým rolím a ukázal, že její civilní projev unese celovečerní příběh.
Ve stejném období hrála v Pension pro svobodné pány a Svatba jako řemen, v roce 1969 pak ve Světácích Zdeňka Podskalského, kde se sešla s Jiřím Sovákem a Vlastimilem Brodským. Komedie o třech fasádnících, kteří se vydávají za světáky, patří dodnes k nejreprízovanějším českým filmům a Janžurové přinesla postavu Zuzany. Televize ji v téže dekádě obsadila do seriálů Píseň pro Rudolfa III. a Sňatky z rozumu.
Sedmdesátá léta: dvojrole a filmová hvězda
Přelom sedmdesátých let je jejím nejsilnějším filmovým obdobím. V roce 1970 hrála v komedii Pane, vy jste vdova! režiséra Václava Vorlíčka několik postav najednou a za tuto trojroli získala na mezinárodním festivalu fantastických filmů v Terstu roku 1971 cenu Stříbrný asteroid pro nejlepší herečku. Hned poté následovaly dva filmy Juraje Herze, které z ní udělaly dramatickou herečku první velikosti: Petrolejové lampy z roku 1971 podle románu Jaroslava Havlíčka, kde hraje Štěpu Kiliánovou, a Morgiana z roku 1972, v níž ztvárnila obě znesvářené sestry, Kláru i Viktorii.
Zbytek dekády patřil komedii. V roce 1976 hrála Evu Týfovou v Marečku, podejte mi pero! Oldřicha Lipského po boku Jiřího Sováka a Josefa Kemra, dále se objevila v Cirkusu v cirkuse, Což takhle dát si špenát, Zítra to roztočíme, drahoušku…! nebo Bouřlivém víně. V roce 1977 nastoupila do seriálu Nemocnice na kraji města jako sestra Marta Huňková-Pěnkavová, tedy do role, ke které se vrátila i v pokračování Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. V roce 1980 hrála Miriam Milerovou-Blekotovou v pohádkovém seriálu Arabela.
Po roce 1989: dva Čeští lvi
V devadesátých letech se objevovala ve filmu méně a těžiště práce přesunula do Národního divadla. Návrat na plátno byl ale ověnčený: za roli nevěsty ve snímku Co chytneš v žitě získala v roce 1998 Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli a stejnou cenu obdržela znovu v roce 2002 za film Výlet Alice Nellis. Za roli Heleny Zachové ve filmu Ene bene si v roce 2000 odvezla cenu za herecký výkon z mezinárodního festivalu v Soči.
Současnost
Po roce 2010 hraje spíš babičky, tchyně a matky, ale ve významných titulech. Objevila se v Teorii tygra a Decibelech lásky (2016), v Teroristce (2019) jako učitelka Marie Vaculíková, v komedii Chlap na střídačku (2020), v Jedině Tereza (2021), ve Velké premiéře (2022) jako herečka Helena Pýchová a v roce 2024 v dramatu Spící účet. Ve stejném roce vznikl také dokument Janžurka, který mapuje její dráhu. Své vzpomínky zpracovala se spisovatelem Petrem Mackem do knihy Včera, dnes a zítra. Jejím dlouholetým partnerem byl herec a režisér Stanislav Remunda, který ji několikrát režíroval na Vinohradech.
Divadlo
Divadlo je u Janžurové stejně důležité jako film. Na Vinohradech hrála mimo jiné dvojroli Heleny Gloryové a robotky Heleny v Čapkově R.U.R. (1971) nebo Maggie Cutlerovou v komedii Přišel na večeři (1977). Po přechodu do Národního divadla v roce 1988 následovaly Nebezpečné vztahy, Alžběta v Schillerově Marii Stuartovně (2000), vévodkyně z Yorku v Shakespearově Richardu III. (2006), Šošana v Mikve (2008), Gurmyžská v Ostrovského Lese (2014) nebo Hana v inscenaci Kytice (2019). V roce 2023 hrála madame de Rosemonde v Nebezpečných známostech ve Stavovském divadle.
Nejoceňovanějším divadelním výkonem zůstává Winnie v Beckettových Šťastných dnech na scéně Kolowrat, za kterou v roce 1998 dostala Cenu Alfréda Radoka za herecký výkon roku i Cenu Thálie za činohru. V roce 2021 jí byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. Mezi další pocty patří medaile Za zásluhy II. stupně z roku 2006, Zlatý střevíček ze Zlín Film Festivalu (2008), uvedení do Dvorany slávy TýTý v roce 2014, Křišťálový glóbus za mimořádný přínos české kinematografii z 50. ročníku festivalu v Karlových Varech a Výroční cena Asociace českých filmových klubů z roku 2018.
Od roku 2012 hostuje v pražském Divadle Kalich, kde hrála v inscenacích Na mělčině a Sbohem, zůstávám! Především ale od roku 2015 ztvárňuje titulní roli v Božské Sarah, hře Johna Murrella o Sarah Bernhardtové v režii Alice Nellis. Na jevišti je v ní prakticky celé představení a v únoru 2026 se hra dočkala dvousté reprízy. V roce 2022 hrála Martu Brewsterovou v Jezinkách a bezinkách ve Studiu DVA.
Výběr z filmografie
Herecká dráha Ivy Janžurové je pozoruhodná tím, že v ní obě krajní polohy běží souběžně. Ve stejných sezonách, kdy pro Juraje Herze hrála úzkostná dramata, byla tváří komedií, které se dodnes vysílají o svátcích. Nemá tedy dramatické a komediální období za sebou, střídá je z filmu na film. Druhou konstantou jsou proměny a dvojrole: hraje dvě sestry v jednom příběhu, ženu před omlazením i po něm, postavu, která se během děje překlopí do svého opaku.
Proč ji režiséři obsazovali do dvojrolí
Napříč její filmografií se opakuje jeden nápadný rys: režiséři jí v jednom filmu svěřovali rovnou dvě postavy, které se musely lišit hlasem, tempem i držením těla. Poprvé to ve velkém využil Václav Vorlíček v komedii Pane, vy jste vdova! z roku 1970, kde vedle herečky Evelyny Kelettiové ztvárnila i její umělou dvojnici. Za tento výkon si odvezla ocenění z mezinárodního festivalu fantastických filmů v Terstu. Vorlíček se k témuž nápadu vrátil po sedmi letech v komedii Což takhle dát si špenát z roku 1977, v níž hrála zároveň Libuši Liškovou a její dceru Marcelku. Právě omlazovací zápletka toho filmu stojí a padá s tím, že obě generace téže rodiny hraje jedna herečka.
Že nejde jen o komediální trik, ukázal Juraj Herz v hororovém dramatu Morgiana z roku 1972. Obě znesvářené sestry, statkářku Viktorii a mladší Kláru, tam hraje Janžurová sama, takže rozdíl mezi obětí a strůjkyní intriky nese pouze její herectví, ne obsazení. Schopnost unést film v poloze bez komické nadsázky přitom prokázala už dřív, v dramatu Karla Kachyni Kočár do Vídně z roku 1966, kde v hlavní roli Kristy táhne příběh ženy vezoucí dva rakouské dezertéry přes moravské pohraničí v posledních dnech války. Kombinace obou poloh, drobnokresebné komiky i úzkosti, je nejspíš důvodem, proč se k ní tvůrci s nabídkou dvojrolí vraceli.
Časté otázky
Kolik je Ivě Janžurové let?
Narodila se 19. května 1941, v červnu 2026 je jí tedy 85 let. Pětaosmdesáté narozeniny oslavila v květnu 2026, tedy v době, kdy stále pravidelně hrála v Divadle Kalich.
V jakých filmech Iva Janžurová hrála?
K jejím nejznámějším filmům patří Kočár do Vídně (1966), Světáci (1969), Pane, vy jste vdova! (1970), Petrolejové lampy (1971), Morgiana (1972) a Marečku, podejte mi pero! (1976). Z novější tvorby jsou to Výlet (2002), Teorie tygra (2016), Teroristka (2019) nebo Spící účet (2024). Celkem má za sebou přes dvě stě filmových, televizních a divadelních rolí.
Odkud Iva Janžurová pochází?
Narodila se v Žirovnici na Vysočině do rodiny učitelů. Střední školu vystudovala v Českých Budějovicích, herectví pak na pražské DAMU. První angažmá měla v Liberci, od roku 1964 hrála v Praze.
Kde Iva Janžurová hraje divadlo?
Od roku 1988 je členkou činohry Národního divadla, kde hrála například v Marii Stuartovně, Richardu III. nebo v Kytici. Souběžně od roku 2012 hostuje v Divadle Kalich, kde má titulní roli v Božské Sarah. Předtím působila třiadvacet let v Divadle na Vinohradech.
Čemu se Iva Janžurová věnuje dnes?
Stále hraje. Jejím hlavním divadelním titulem zůstává Božská Sarah v Divadle Kalich, která v únoru 2026 dosáhla dvousté reprízy a s níž vyjíždí i na zájezdová představení mimo Prahu. Naposledy se ve filmu objevila v roce 2024 ve snímku Spící účet a ve stejném roce o ní vznikl celovečerní dokument Janžurka.
Další profily českých herců a hudebníků najdete v rozcestníku Čeští herci a hudebníci.
