Osobnosti českého Národního divadla
Aktualizováno: 25. září 2026
Osobnosti českého Národního divadla jsou příběhem o hercích, kteří dali tváře postavám z klasické dramatiky i domácího filmu. Jeviště pod Zlatou kapličkou i další pražské scény vychovaly generace umělců, jejichž hlas a pohyb zůstávají v paměti diváků dodnes. Tento přehled připomíná pět jmen, která spojuje jedno: schopnost proměnit roli v trvalou zkušenost.
Nešlo jen o slávu z filmového plátna. Většina těchto herců strávila roky každodenní prací v souboru, kde se zkoušelo, opakovalo a hledal se tvar postavy. Právě ta divadelní kázeň dala jejich filmovým výkonům přesnost a hloubku, kterou dnes bereme jako samozřejmost. Herec, který obstál na jevišti, kde není druhý pokus, uměl pak před kamerou pracovat s detailem, pauzou i pohledem.
Národní divadlo přitom nebylo jedinou scénou, na které tito umělci vyrostli. Někteří přišli z avantgardních souborů, jiní z komorních pražských divadel a další z venkovských štací. Právě různorodost jejich cest dodává následujícím portrétům pestrost a ukazuje, že velké herectví nevzniká jen na jednom místě.
Zdeněk Štěpánek
Zdeněk Štěpánek (1896-1968) patřil od roku 1934 k oporám činohry Národního divadla. Uměl ztělesnit autoritu, sílu i vnitřní zápas postav, a to jak na jevišti, tak před kamerou. Diváci ho znají především z husitské trilogie režiséra Otakara Vávry, kde ztvárnil mistra Jana Husa i vojevůdce Jana Žižku. Než se stal hercem, prošel jako mladý muž první světovou válkou a československými legiemi v Rusku, odkud se domů vrátil přes Vladivostok. Ta životní zkušenost je v jeho pozdějších rolích autorit a vůdců znát. Za svou práci získal v roce 1953 titul národního umělce.
Jan Werich
Jan Werich (1905-1980) šel jinou cestou než klasická činohra. Od roku 1927 tvořil v Osvobozeném divadle legendární dvojici V+W s Jiřím Voskovcem, kde spojovali intelektuální humor, jazykovou hravost a občanský postoj. Jejich forbíny, improvizované dialogy před oponou, komentovaly aktuální dění doby a měly blízko k poetismu a dadaismu. Hudbu k jejich představením psal skladatel Jaroslav Ježek. Ve filmu zůstává Werich nezapomenutelný jako císař i pekař ve snímku Císařův pekař, Pekařův císař, jako spisovatel pak knihou pohádek Fimfárum, která se stala trvalou součástí české literatury pro děti i dospělé.
Rudolf Hrušínský
Rudolf Hrušínský (1920-1994) se nejvíce zapsal do paměti jako filmový Švejk, jeho záběr byl ale mnohem širší. Hrál v komediích i v dramatech, opakovaně spolupracoval s režisérem Jiřím Menzelem a nezapomenutelnou roli vytvořil ve snímku Spalovač mrtvol. Jeho projev stál na střídmosti, výrazném hlasu a přesnosti místo velkých gest. Charakter postavy dokázal vystavět jemným náznakem a vnitřním napětím, ne okázalostí. Založil také hereckou rodinu, v níž pokračovali synové i vnuci pod stejným jménem, a ovlivnil tak celé generace domácích herců.
Josef Kemr
Josef Kemr (1922-1995) byl především divadelní herec, který spolupracoval s Divadlem Na zábradlí i s Národním divadlem. Vyrostl v prostředí ovlivněném cirkusem a stal se jedním z uznávaných charakterních herců druhé poloviny 20. století. Filmoví diváci ho znají jako vladyku Kozlíka z Markéty Lazarové nebo z venkovských komedií Jiřího Menzela. Uměl povýšit i drobnou roli na skutečný umělecký výkon a patřil k výrazným dabérům, jejichž hlas propůjčil postavám zahraničních filmů. Objevil se také v Menzelových venkovských komediích Na samotě u lesa a Slavnosti sněženek, kde s humorem i důstojností ztvárňoval obyčejné lidi. Právě spojení přesnosti detailu s opravdovou emocí z něj udělalo vzor hereckého řemesla pro další generace.
Jiří Sovák
Jiří Sovák (1920-2000) byl členem činohry Národního divadla od roku 1966 až do odchodu na odpočinek. Vlastním jménem Schmitzer, jevištní jméno Sovák přijal za války jako gesto proti okupaci. Patřil k nejobsazovanějším komikům a charakterním hercům své doby, ať už ve snímcích Ecce homo Homolka, Jáchyme, hoď ho do stroje nebo Marečku, podejte mi pero. Jeho projev spojoval přirozenost, výraznou mimiku a psychologickou hloubku.
Zajímavosti a souvislosti
Několik jmen z tohoto přehledu spojuje spolupráce s režisérem Jiřím Menzelem, u kterého se potkávali Hrušínský i Kemr. Ukazuje to, jak úzce byla propojena divadelní a filmová scéna: herec zkoušel večer na jevišti a ve dne stál před kamerou.
Zajímavá je i cesta k jevištnímu jménu. Jiří Sovák si ho zvolil za války jako tichý projev postoje, podobně jako řada dalších umělců té doby hledala způsob, jak vyjádřit svůj názor. Herectví tak nebylo jen řemeslem, ale i osobním rozhodnutím.
Několik těchto herců také založilo rodovou tradici. U Hrušínských i u Sováků pokračovali potomci v herecké profesi, takže se jejich příjmení objevují na plakátech dodnes.
Časté otázky
Kdo z těchto herců hrál v husitské trilogii?
Zdeněk Štěpánek ztvárnil ve filmech Otakara Vávry mistra Jana Husa i vojevůdce Jana Žižku. Za svou práci získal v roce 1953 titul národního umělce.
Byl Jan Werich členem Národního divadla?
Werich proslul především v Osvobozeném divadle, kde od roku 1927 tvořil s Jiřím Voskovcem dvojici V+W. Jeho těžištěm byla avantgardní scéna, ne klasická činohra Národního divadla.
Jaká je nejznámější filmová role Rudolfa Hrušínského?
Nejvíce ho proslavila titulní role ve filmovém zpracování Osudů dobrého vojáka Švejka. Vytvořil ale i řadu dramatických rolí, například ve snímku Spalovač mrtvol.
Čím byl výjimečný Josef Kemr?
Kemr uměl povýšit i drobnou nebo vedlejší roli na plnohodnotný umělecký výkon. Byl to divadelní herec a zároveň výrazný dabér, filmovým divákům je znám jako Kozlík z Markéty Lazarové.
Proč si Jiří Sovák změnil jméno?
Vlastním jménem se jmenoval Schmitzer. Jevištní jméno Sovák přijal během války jako gesto proti německé okupaci a používal ho po celou svou kariéru.
Kde najdu další profily českých osobností?
Ověřené profily dalších historických osobností najdete na rozcestníku Českých historických osobností, který sdružuje herce, spisovatele, vědce i panovníky.
Související přehledy
Prozkoumejte profily
- České historické osobnosti – rozcestník ověřených profilů herců, spisovatelů, vědců i panovníků.
