Čeští lékaři a zakladatelé medicíny
Aktualizováno: 25. září 2026
Čeští lékaři a přírodovědci stáli u zrodu celých oborů moderní medicíny: od buněčné fyziologie přes transfuzní lékařství až po biochemii látkové přeměny. Tento přehled propojuje osobnosti, jejichž objevy překročily hranice českých zemí a dodnes se učí na lékařských fakultách po celém světě. Nejde o srovnávání zásluh, ale o připomínku, jak hluboké kořeny má lékařská věda v českých zemích.
Koho jsme do přehledu zařadili
Do výběru patří lékaři, fyziologové a badatelé narození v českých zemích, jejichž práce má doloženě mezinárodní dosah. Kritériem je konkrétní odkaz, který přežil svého autora: pojmenovaná struktura v lidském těle, klasifikace používaná dodnes, nebo objev oceněný nejvyšším vědeckým vyznamenáním. Nejde o pořadí ani o srovnávání zásluh napříč epochami. Řadíme přibližně chronologicky, od první poloviny devatenáctého století po dvacáté století, aby vynikla souvislost mezi jednotlivými generacemi českých lékařů a badatelů.
Zakladatel moderní fyziologie
Jan Evangelista Purkyně (1787 Libochovice, 1869 Praha) byl fyziolog, anatom a jeden z nejvýznamnějších přírodovědců své doby. Popsal velké nervové buňky v mozečku, které dnes nesou jeho jméno jako Purkyňovy buňky, i vodivá vlákna v srdci, jimž se říká Purkyňova vlákna. Zabýval se zrakovým vnímáním a popsal takzvaný Purkyňův jev, tedy posun vnímání barev za šera.
Purkyně založil ve Vratislavi první samostatný fyziologický ústav na světě a zavedl do vědy soustavný pokus jako základ poznání. Jako jeden z prvních rozpoznal, že tkáně jsou tvořeny buňkami, a přispěl tak ke vzniku buněčné teorie. Věnoval se i praktickému využití otisků prstů a byl činný jako organizátor českého vědeckého i kulturního života. Ve své době patřil k nejcitovanějším badatelům Evropy a jeho ústav se stal vzorem pro pozdější fyziologické laboratoře.
Krevní skupiny a bezpečná transfuze
Jan Janský (1873 Praha, 1921 Černošice) byl psychiatr a neurolog, který se proslavil objevem na pomezí medicíny a sérologie. Při studiu srážlivosti krve roztřídil roku 1907 lidskou krev do čtyř skupin, které označil římskými číslicemi I až IV. Šlo o úplnou klasifikaci, jež odpovídá dnešnímu dělení na skupiny A, B, AB a 0.
Janský ke svému rozdělení dospěl nezávisle a jako první popsal všechny čtyři základní skupiny najednou. Jeho práce položila základ bezpečnému podávání krve, protože umožnila vybrat vhodného dárce a příjemce. Přestože se dnes používá písmenné značení, čtyřskupinový systém, který Janský ucelil, zůstává v transfuzním lékařství samozřejmostí.
Nobelova cena za látkovou přeměnu
Gerty Coriová (1896 Praha, 1957 Saint Louis) byla biochemička, která se narodila v Praze a vystudovala zdejší lékařskou fakultu. Spolu s manželem Carlem popsala, jak si tělo ukládá a znovu uvolňuje cukr, tedy přeměnu glykogenu a glukózy. Tento koloběh dnes nese jméno Coriho cyklus a patří k základům učebnic biochemie.
Za objev průběhu katalytické přeměny glykogenu získala roku 1947 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Stala se první ženou, které bylo toto ocenění v oboru medicíny uděleno. Její výzkum enzymů a poruch ukládání glykogenu otevřel cestu k pochopení řady dědičných metabolických onemocnění. Manželé Coriovi tvořili sehranou dvojici a řada jejich žáků později sama získala nejvyšší vědecká ocenění.
Lékař v africké divočině
Emil Holub (1847 Holice, 1902 Vídeň) byl lékař, cestovatel a přírodovědec, který spojil medicínu s výzkumem jižní Afriky. Po studiích medicíny v Praze odešel do oblasti kimberleyských diamantových dolů, kde se živil jako praktický lékař a z výdělku financoval své výpravy. Jako lékař tak působil v podmínkách vzdálených evropským nemocnicím.
Holub soustavně sbíral přírodovědný i etnografický materiál, zakresloval krajinu a pořizoval jedny z prvních podrobných map části povodí Zambezi. Jeho rozsáhlé sbírky posloužily muzeím a jeho přednášky seznámily českou i evropskou veřejnost s dosud málo známými oblastmi Afriky. Vedle cestování se věnoval i osvětě a psal populární spisy o svých výpravách. Spojení lékařské praxe s badatelskou pílí z něj učinilo jednu z nejznámějších postav českého devatenáctého století.
Zajímavosti a souvislosti
Nápadné je, jak často se v příbězích těchto osobností vrací pražská lékařská fakulta. Studoval na ní Emil Holub, vzdělání zde získala i Gerty Coriová a s pražským prostředím byl spjatý Jan Janský. Praha tak vystupuje jako místo, odkud vzešla jména, která zná odborná literatura po celém světě.
Druhým poutem je mezinárodní působení. Purkyně vybudoval klíčový ústav ve Vratislavi, Coriová dovršila své dílo ve Spojených státech a Holub cestoval po jižní Africe. České země tu vystupují jako kolébka talentů, které pak obohatily medicínu daleko za svými hranicemi. Přesto zůstává jejich původ součástí příběhu a připomínkou, že lékařská věda tu má hlubokou tradici.
Časté otázky
Proč jsou po Purkyňovi pojmenovány buňky a vlákna?
Jan Evangelista Purkyně jako první popsal velké nervové buňky v mozečku a zvláštní vodivá vlákna v srdci. Obě struktury proto nesou jeho jméno a patří k základnímu názvosloví anatomie a fyziologie.
Jaký byl přínos Jana Janského pro medicínu?
Roku 1907 roztřídil lidskou krev do čtyř skupin, které odpovídají dnešnímu dělení na A, B, AB a 0. Umožnil tím bezpečnější podávání krve a položil základ transfuznímu lékařství.
Za co dostala Gerty Coriová Nobelovu cenu?
Získala ji roku 1947 za objev průběhu katalytické přeměny glykogenu, tedy za popis toho, jak tělo ukládá a uvolňuje cukr. Byla první ženou oceněnou Nobelovou cenou za medicínu.
Byl Emil Holub opravdu lékař?
Ano, vystudoval medicínu v Praze a v jižní Africe pracoval jako praktický lékař u diamantových dolů. Z lékařského výdělku pak financoval své přírodovědné a cestovatelské výpravy.
Co spojuje osobnosti v tomto přehledu?
Všechny spojuje původ v českých zemích a objev s mezinárodním dosahem. Ať už jde o pojmenovanou strukturu v těle, klasifikaci krve, nebo Nobelovu cenu, jejich práce se dodnes učí na lékařských fakultách.
Související přehledy
Prozkoumejte profily
- Souhrnný rozcestník najdete v přehledu českých historických osobností, kde jsou profily řazené podle oborů a epoch, od panovníků přes vědce až po umělce dvacátého století.
